Zpráva o pohřbívání v Čechách

Už dávno jsem si všimla,  že v člověku je přirozená potřeba držet se štěstí a neštěstí se vyhnout dalekým obloukem. Lidé se soustřeďují kolem úspěšných a šťastných a nešťastným se vyhýbají. Kdo by stál o neúspěch a smůlu! Tragédie je vítána pouze na jevišti a v ideově obohaceném nekrologu morálkou postižených s historickou tečkou na čele a mementem místo smutečního závoje. Je to nespravedlivé, ano, to konstatovali už mnozí umělci ve svých dílech. Šťastní umělci. O těch, kteří měli smůlu, myslím opravdovou smůlu, víme velké kulové. Aspoň na ten rozjezd musí mít člověk štěstí, bez toho vůbec nevyjede. Anebo se o to štěstí musí prostě sám postarat. Štěstěna,  která vládne světu, byla nesmrtelným tematem zlatého věku renaissance, někteří ji dokonce nazývali děvkou, což mi s prominutím připomíná Francii (miluji kovově mazlivý tep tančících podpadků fracouzského jazyka, zní to, jako když stádo splašených koní rozezpívá zvon revoluce). Neboť již ve francouzské revoluci, která nám přinesla tak krásné a pokrokové myšlenky jako jsou volnost, rovnost a bratrství, bylo štěstí druhých pro volnomyšlenkáře, rovnostáře a bratry revolucionáře rudým hadrem a zločinem, pro který existuje jediný trest - smrt, hanba a ponížení. Marie Antoinette byla vláčena na popraviště polonahá na káře,  plivali na ni a lynčovali ji, a hlavní důvod nenávisti byl přitom banálně nízký a zaostale primitivní: způsobit bolest. Strhnout do bláta, udupat, ponížit, zničit, zmasakrovat tělo štěstí, které se očím věčně sklopeným a přibitým realitou k zemi jeví jako nedosažitelné, zchladit královskou krví rozpálené motory vzteku na kříži nenávisti: už Shakespeare věděl,  že ani králům (nebo právě králům) se neštěstí nevyhýbá, to je ale tragédie, kterou třídní antagonismus revoluce nevidí. A to to přitom byla pouze Velká francouzská, žádný socialistický šlendrián, ale Marx nám to vytmavil a komunista nám to socialistické probuzení do tmy ještě zdokonalil. Je to na střídačku. Právo na radostné juchání a optimistické průvody s krví zbarvenými mávátky napřaženými směrem ke šťastné budoucnosti má jenom ten, kdo ryl držkou v zemi a schody do nebe byly mu odepřeny. Pokud jste byli usazeni na štaflích až na nejvyšší příčce a sklízeli švestičky, na které druzí nedosáhli, můžete být rádi, že doby, kdy by vás rovnou pověsili, jsou tytam. Pravda ovšem je, že vždycky můžete před sebe nastrčit někoho,  kdo si to za vás, jak se říká, vyžere. A vy pak, po lehkém odpočinku v parní lázni, můžete dorazit ty švestičky. Nic se nezměnilo, pouze barva kříže, který je stále víc a víc rudý,  a materiál, na kterém si ponížení a zapomenutí padlí hojí rány. Rány, které zajímají svět pouze tehdy, když kolo stoupá vzhůru. Sice štěstí neexistuje, existuje pouze realita a třídní antagonismus, ale svět se točí dál. Kdo nepatří k té správné škatuli, ten se musí přissát alespoň k té správné díře a držet se jí, dokud kolo stoupá až k tomu správnému a nejvyššímu sjezdu. A milí hráči, pardon, soudruzi, pardon, občané, nezapomeňte se pustit v pravý čas! Není každá morálka stejně vysoká a také díra, ve které se vezete nemusí být vybavena padáky, skobami a horolezeckými lany. Jakkoliv se to certifikovaným rebelům a hrdinským postavám institucionalizovaných tragedií nelíbí, my obyčejní poserové vám na hrdinský žár velkých tragedií kašleme. Když v těch nejhorších padesátých letech řádila v Čechách soudružka šibenice, nenašla se ve světě jedna jediná instituce, která by vystřelila dávku z psacího stroje, a zavelela dost. Nebylo komu se zodpovídat, byli pouze neoficiální sovětští poradci a oficiální vždycky spravedlivý soud. Jediná instituce, která byla ochotna zavelet stát, byl samopal pohraničníka. Když vás na hranicích roztrhali psi, nikdo si toho ani nevšimnul, prvomájová veselice se dál prvomájově veselila a po starém roku přišel nový rok. Ani minuta ticha, žádné svíčky na plotě, ani u plotu, ani za plotem. Jediné místo na světě, kde jste se mohli setkat s opravdovým tichem, byla škola. Tam bylo ticho, ano. Ani píp. Ani slovo o nějaké STB. Ovšem když jim v roce 1989 vypadl zajisté nedopatřením z registru STB agent Kato, dostaly záchvat vzteku a morální křeče snad i ty úplně nejmenší instituce až někde na severním pólu. Najednou seděly instituce i na záchodě, za záchodem a samozřejmě i v záchodě, vlastně v samotném registru československého STB. Lustrační zákon dostal notnou dávku přes prsty a agent Kato udělal více nežli slušnou, až téměř neslušně skvělou kariéru!  Jasně, tragedie jsou zdrojem velkého morálního ponaučení pro diváka, když pláče v hledišti a těší se, jak si o pauze dá eskymo. Ale když se vám tragedie směje do očí a kovaný komunista z padesátých let vás kádruje,  a oslovuje vás jako mlčící většinu, protože jste nekřičeli tam, kde bylo dohodnuto, že se křičet má, a na vaše rány a boláky neexistuje žádný formulář schválený institucí žalu … Když na světě neexistuje instituce, která by vám dosvědčila, jak vás vykopli z práce a vy se máte ještě stydět, že jste musel podvádět a podplácet, aby se aspoň vaše dítě dostalo na školu … A teď vás ještě Ekogreta bude kádrovat, že prdíte! A pověsí vám na krk teroristy, aby vás potrestali za to, že vy žijete v míru, když oni tam u nich rozpoutali válku bratr proti bratrovi, muslim proti muslimovi, černoch proti černochovi a všichni dohromady proti křesťanům a židům a bílým a proti komu ještě …?! Ó ano, proti bohatým!!! Máte to marné, milí hrdinové. I kdybyste si plíce vyřvali a péro stokrát zlomili. Stohy papíru můžete popsat! Lidi jsou lidi a v člověku je přirozená potřeba držet se štěstí a neštěstí se vyhnout dalekým obloukem. Lidé se soustřeďují kolem úspěšných a šťastných a nešťastným se vyhýbají. Kdo by stál o neúspěch a smůlu!